Václavu Formánkovi

/1/ V letech 1978- 88 vytvořil vystavující autor rozsáhlou pentalogii cyklů Boty (1978-81), Terče (1978-81), Numeri (1981-83), Biorytmy (1983-85) a Bioprostory (1985-88). Toto rozsáhlé dílo, čítajicí 458 kreseb, obrazů a objektů /z nichž přes 200 je ve státních galeriích a 148 v soukromých sbírkách doma i v zahraničí/ vzniklo v suterénu domu čp. 320 v Praze-Karlíně, kde na jaře roku 1980 bylo malíři umožněno si zadaptovat dvě malé sklepní místnosti na ateliér. Vnitřně skryt před nepřízní doby, po vzoru starých zasvěcenců, v této dílně evokoval génia loci, aby započal transmutaci sebe sama, své Magnum opus. Pod nádhernými klenbami stoletého prostoru prošel pak cestu od empirického vědomí k transcendentálnímu nadvědomí - cítění fundamentální jednoty s vesmírem. Tato gnose, později časově shodná s přicházející změnou poměrů před listopadem 1989, nabízela únik a pocit osvobození /podrobně ji viz publikované texty z let 1987-88, 1989 a 1992-94/.

V roce 1987 Sainer začal pracovat na cyklu Fragmenty /1987-95/ a následoval cyklus Untitled/1983,1990-93/. Spirituálně alchymistická vize světa a vesmíru, vyjádřená ideou fragmentů, však byla současně provázena sedm let sveřepým zatloukáním tísíců hřebíků do objektů i obrazů, rezonujících křížovou cestu života umělce - i probíhající společenské transformace. Souběžně s díly čistě kontemplativními - řady kreseb a obrazů s názvy Mýtus Androgyna /1988-89/, Tušení Alef /1990/, Jama /1990/, Jsem, který jsem , /1991-92/, Via crucis /1991-92/, Tat Twam Asi /1992/, En-Soph /1993/, Samadhih/1994/ - tak vznikly kresby a velké objekty, spontánně parodující dobu: Aproximace non-já /1989/, Sametový kůň po trojské revoluci /1989/, Sametová revoluce /1990/, Býti osvícen /1990/, Nevěsta svlékaná svými mládenci, dokonce /pocta Marcelu Duchampovi, 1990/, Blížší kůže nežli samet /1990/, a Klacky /1989-91/. Tematický okruh uzavřely kresby Raději bez názvu/1991/.

Sainer vždy zcela instinktivně reaguje na dané klima doby a její klimaktéria, čímž nechtěně je v kolizi s jakoukoliv demagogií.

/2/ v roce 1995 nastává zlom. Umělec je po čtyřletém zoufalém boji /1992-95/, bezohledně administrativně donucen vyklidit ateliér, aby bylo vyhověno nenasytné chamtivosti restituentky. Psychicky vyčerpaný, uštvaný a ubitý jako vůl /narážka na dopisy Vincenta van Gogha a symbol Svatého Lukáše, patrona malířů/, v časové tísni dokončuje cyklus Fragmenty - řady obrazů s názvy Kontemplace, Labyrint světa a ráj srdce, Citadela a v dalším cyklu - Without Title na podzim roku 1995 přechází k tradiční hladké malbě.

Zde se ukazuje druhý trvalý rys jeho tvorby. Sainer je heretik. Ke zděšení či radosti historiků umění, bez zábran a důsledně vždy podřizuje uměleckou formu vyjadřovanému aktuálnímu obsahu.

V říjnu roku 1995 vznikají Ostrovy, v jejichž archetypu a kabalistické symbolice je skryta resistence a osamění. V tomto cimcumu je možná příslib, naděje tikunu, ale především výzva sefiry Tiferet. Komorní formáty obrazů napříště oscilují mezi romanticky barevnou iluzí touhy uniknout z reality doby (potřebou žít) - a zároveň konceptuálně brutálním přiznáním totální desiluze přítomnosti (volání smrti). V lednu 1996 maluje Čtyři roční období a během dubna až června obrazy Dotek smrti. V červnu nachází jako kód doby téma Den a Noc. Na jeho Ostrovy padá čarovný soumrak, zbytek roku pak maluje řadu Schizofrenie letní noci. Ke slovu se také dostává staré, dobré a osvědčené pletivo pro králíkárny a spreje. Obsah výtvarného sdělení je tak šifrován ve třech rovinách. O zimním slunovratu nad Ostrovy počíná svítat. V březnu 1997 začíná malovat řady Jitro a Ráno. Další obrazy jsou již mimo reálný čas. Možná je nalezena alegorie pro symptom doby: stažení se do sebe (sebeomezení) jako obrana proti její duchovní prázdnotě. "Absolutní Vše se stáhlo, aby vytvořilo místo, kde by se mohlo projevit zrcadlo bytí ... Tato prázdnota je podobná prázdnotě v duté kouli ... podle tradice měla velikost tečky bez rozměrů uprostřed Absolutního." (Z'ev ben Shimon Halevi, 1977). Jaká transempirická lehkost bytí.

Nicméně Ostrovy jsou hlavně o něčem jiném. Atoly samoty omývá - a tedy i spojuje - týž světový oceán, moře, zde symbol kolektivního nevědomí (podvědomí) lidstva. Nejsme a ani nemůžeme být uzavřeni jen pro sebe, jsme vzájemně propojeni více, nežli tušíme. A uvnitř každého z nás je odlesk ideí Absolutního. Ostrovy jsou především o kráse a pravdě bytí, kvetou, mají svoji fyzickou i duchovní dimenzi. Je v nich zakleta naděje zítřka. Člověka nelze redukovat na trh bez přívlastků, na bezduchého konzumenta v konzumní společnosti. Absence lidskosti vůči jedinci zcela zákonitě přivodí trest a zkázu celé society. To je neúprosná logika vztahů makrokosmu a mikrokosmu. /27. 5. 97/

/3/ Obrazy Ostrovů můžeme vnímat ve třech rovinách nazírání, které odpovídají třem vrstvám našeho vědomí: jako jantry ke kontemplaci (archetypy), klasické obrazy (fakta) nebo výtvarný model světa a člověka (ideje), odvozený ze stromu života v kabale. Následující interpretace díla vychází z terminologie Milana Nakonečného, uvedené v knize Martinismus (TOM, Brno, 1991).

schéma 1 - klikni pro zvětšení
Archetyp Ostrovů 1995-96

První rovina: archetypy (viz schéma 1). Vidíme půdorys ostrova, obklopeného mořem. Jeho břehy tvoří vnější zahrada, rozdělená do čtyř světových stran - na část severní, východní, jižní a západní. Na ostrově je pevnost (citadela) s osmi (dvakrát čtyřmi) obrannými věžemi. Vodní plocha (vodní příkop s čistou pitnou vodou) pak chrání vnitřní dvojí zahradu, jejíž opevnění je jemné, subtilní. Uprostřed druhé vnitřní zahrady se nalézá - odděleno světlem - vlastní obydlí (nedobytná věž) pána ostrova. Citadela nemá žádnou bránu. Vstup do ní je možný pouze shora a známe-li klíč. V této rovině nazírání můžeme obrazy vnímat jako jantry nebo mandaly pro koncentraci a meditaci.

schéma 2 - klikni pro zvětšení
Ostrovy - Homo viator 1996

Druhá rovina: fakta (viz schéma 2). Obraz něco představuje - nějaký konkrétní, proměnlivý obsah. Samotný půdorys ostrova (tělo, duše a duch), Čtvero ročních období, Den a Noc, pocity, variace transcendentálních vazeb, atd. Případné pletivo zároveň skrývá (zahaluje), ale i umožňuje vhled. Je zde symbolem závoje světa (Majou - velkým klamem). Aurum nostrum non est aurum vulgi. Takto nazírány jsou Ostrovy běžnými konvenčními obrazy. Záměrně - aby byla možnost je přečíst. Řečeno jinak: Ostrovy jsou syntézou koncept-artu (idée fixe) a klasické malby (realizace).

schéma 3 - klikni pro zvětšení
Konstrukce archetypu Ostrovů 1996

Třetí rovina: ideje (viz schéma 3). Neměnný plán Ostrovů zrcadlí věčný skrytý plán stvoření člověka, světa a vesmíru. Obsah je zašifrován numericky, geometricky, v barevných vztazích i v použitých texturách malby. Vlastní schéma obsahuje kód čísel 5 + 8 + 9 = 22 a 15, přičemž 22 + 15 = 37 = aritmosoficky = 10, kde 0 je transcendentní AJIN a 1 je imanentní EJN SOF (viz Z'ev ben Shimon Halevi, Vesmír v kabale, Volvox Globator, 1994). Počet čar kresby schématu činí 120 = aritmosoficky = 3. Schéma je model, protože samotnou Podstatu nelze zobrazit.

Autor vychází z kabaly v pojetí Haleviho. Uvedená kniha je vynikajícím příkladem moderního modelového myšlení a konverguje s abstraktními modely matematiky a meta-matematiky 20. století. Schéma je možno popsat slovy (raciomorfní poznávání), ale další cesta (eidomorfní poznávání) je již verbálně nezdělitelná. /14. 7. 96 - 21. 6. 97/

/4/ Tato doba nemá - nechce - žádnou myšlenku, ideu, je čas bezidejí. Totální prázdno. Jako na počátku. Duchovní inflace devalvovala i Slovo. Má význam se vůbec snažit pojmenovat cokoliv ?...

Ale bůh není mrtev, je. Také svět trvá a je, právě takový jaký je, stejně jako světy světů v noci nad námi. Stejně jako světy světů v nás.

Ilja Sainer / Without Title, 4. 8. 1997 - 4. 8. 2001