… A Ostrovy po deseti letech, Praha 2006

S odstupem 10ti let od vzniku tohoto cyklu mám dobrý pocit. Výtvarný model trojjediné dimenze člověka: tělo-duše-duch /viz též stať Tělo-duše-duch v časopisu Ateliér 13/2005/ postupně získává ohlas mezi lidmi. Čerpal jsem inspiraci z věčných, ale nyní trochu „zapomenutých“ idejí-archetypů, které jsou nadčasové. Detaily a argumenty k tomuto textu uvádím v poznámkách, viz Poznámka 1.

Nastavil jsem zrcadlo době a namaloval to, co konzumní společnost často opomíjí. Paradoxně mi dala za pravdu i příroda – velké povodně u nás v letech 1997 a 2002, nebo například tsunami v Indonésii v roce 2004. Společnost „vzala na vědomí“ /častý výraz z vládních prohlášení/ varování ekologů a mohla by „vzít v úvahu“ /což vláda nečiní/ i význam kultury, která se již delší dobu potápí nedostatkem peněz. Kultury jakožto vertikální o s y svého Bytí a obrazu dané současné civilizace. Je opravdu třeba investovat jak do přírody-Těla, tak do kultury-Ducha – aby také opět ožila Duše světa, zmítaná neduhy globalizace. Nebo, přesněji řečeno, nezamýšlenými důsledky společenských procesů. Viz Poznámka 2.

Milan Nakonečný v Lexikonu magie /vydal Ivo Železný, Praha 1993/ se zmiňuje o Atlantidě. O legendární zemi, která zanikla asi v době 11500 let před Kristem a podle H.Schliemanna /objevitele Tróje/ byla kolébkou všech našich kultur! A považte: „Hlavním městem Atlantidy byla Basileis, ležící na ostrově kruhovitého půdorysu, která měla centrum obehnané několika kruhovitými vodními příkopy. Centrum tvořila metropole s mosaznou zdí. Dále se zde nacházel královský palác, chrám a Poseidónův háj.“ – Tuto informaci jsem objevil v Lexikonu magie až v říjnu 2005. Hle, jak fungují archetypy v našem vědomí.

Dobré zprávy lze ještě doplnit bilancí: Ke dni 31.12.2005 je ve 33 státních galeriích a institucích v ČR a v zahraničí více než 325 kreseb, obrazů a objektů z celé tvorby od roku 1961. Webové stránky mj. pomáhají k identifikaci a vročení zejména rané tvorby z let 1961-78, kterou jsem později už nevystavoval. Sběratelům a galeristům jsem k dispozici, viz kontakt.

Moje výtvarné dílo od roku 1978 citlivě reaguje na pohyb společenského vědomí, předjímám /anticipuji/ jeho vývoj. Ostatně, to je úděl a poslání tvůrčích jedinců ve všech oborech lidské činnosti. V textu z května 1997, ve střední části označené /2/, popisuji „stažení se do sebe /sebeomezení/ jako obranu proti duchovní prázdnotě doby“. Zde vycházím z kabaly, avšak podobné myšlenky najdeme i v integrální józe anebo v buddhismu. Bohužel jsem p ř e d j a l vývoj zdejšího klimatu, neboť k témuž závěru – „stažení se do sebe“ – dospívá zcela instinktivně, přímo pudově, i většina občanů : hle, nezájem lidí o věci veřejné. Viz Poznámka 3.

Cosi neviditelného opět – jako za bolševika – rozežírá naši vůli : chtít konat a vzepřít se proti zlovůli a neschopnosti politiků. Největším neštěstím doby není krutá a zbytečná sociální stratifikace /vyplývající ze zpackané ekonomické reformy, atd./, nýbrž české duchovní bezvětří. Projevuje se například ve zpupnosti politiků, v servilnosti médií a utilitarismu právníků… Ale hlavně se projevuje tím hrabošením každý na svém písečku – tou pštrosí strategií s hroší kůží, která vytváří segregaci kritického myšlení vůbec! Tady někde je zakopaný pes, příčina blbé nálady jednoho prezidenta a většiny občanů, zdroj otrávené atmosféry doby. Viz Poznámka 4.

A co teď – a co potom? říkával blahé paměti profesor Jindřich Koukolský /1912-1971/, vida mazanice adeptů umění malířského. A ani sebelepší ekonom nemůže vymyslet úplně vše, například přirozené vydělování ekonomických aktivit, a za nás. Zdá se, že vládnoucí státní byrokraté nás drží vzhůru nohama, naruby jako ve zlém snu… Proč nezkusit to otočit? Odmítnout letargii, netečnost a lhostejnost, a chtít se probudit? Třeba právě přemíra materialismu, neřádu i neřádů, a nadměrné množství veřejné blamáže nás pozvednou k nové spiritualitě : až pojmenujeme /a tedy si uvědomíme/ všechny nešvary. Neboť „když byl učinil Hospodin Bůh z země všelikou zvěř polní, i všecko ptactvo nebeské, přivedl je k Adamovi, aby pohleděl na ně, jaké by jméno kterému dáti měl:, a jak by koli nazval Adam kterou duši živou, tak aby jmenována byla. I dal Adam jména všechněm hovadům, i ptactvu nebeskému, a všeliké zvěři polní:,“ /Genesis 2:19-20/.

Ejhle, není to aktuální? Slova Genesis můžeme doplnit jejich výkladem v kabale, viz Z´ev ben Shimon Halevi: Vesmír v kabale /Volvox Globator, Praha 1994, strany 98-99/, a považte : „Ačkoliv velitel archandělů Michael v berijatické Tiferet /: v sefiře Krásy Stvoření/ podal dobrý příklad a uznal Adama za Boží podobu, Satan stále odmítal člověka ctít a dožadoval se soudu ve věci nadřazenosti. V soutěži s Adamem však prohrál, nesvedl pojmenovávat tvory, a byl za rebelii proti vůli Boží svržen z nebe. Jedině člověk má privilegium volby, žádná jiná bytost ani nahoře ani dole nemůže mít vlastní vůli.“

To je konečně opět dobrá zpráva. „Tato doba nemá – nechce – žádnou myšlenku, ideu, je čas bezidejí. Totální prázdno. Jako na počátku. Duchovní inflace devalvovala i Slovo. Má význam se vůbec snažit pojmenovat cokoliv?…“ Opisuji svůj text z roku 1997, jenž skrytě rezonuje s Genesis. Tzv. nulová ideologie, tolik hlásaná našimi politiky, vlastně proklamuje : že oni jsou v bodě nula. Nemají co říci, nevědí co učinit, proto hlásají jakoby žádnou ideologii /a opak je pravdou, lžou/. Proboha, pak jsme na počátku! Bezidejí není bezčasí. Viz Poznámka 5.

Genesis, první kniha Starého zákona, začíná slovy : „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo.“ - - - Hebrejský originál jde hlouběji a až ke skrytosti Skrytého. Jsme ve světě ducha /duše a tělo-hmota ještě neexistují!/ a pokusím se o aktualizaci : Možná, že nová epocha, jsouc teprve Na počátku, je právě v duchovním zrodu. Proto pak ona jeví se nesličná a pustá, a temnota je nad hlubinou ne-Poznání, a Vítr Boží vznáší se nad tsunami vod. I řekneme-li: Buď světlo! Pak bude světlo.

Ilja Sainer / 8.1.2006 P.M.M.

Poznámky:

/1/ Tajemství lidského života vyjadřuje i symbolika Sfingy, mýtické lvice s hlavou ženy a křídly, která kladla kolemjdoucím hádanku : Kdo chodí ráno po čtyřech, ve dne po dvou a večer po třech nohou? a pohltila ty, kteří ji nerozluštili. – Pozor, nejedná se o naše opilé poslance, nýbrž jen o člověka a jeho mládí, dospělost a stáří. A také démoni spěchu nás pohltí, když si neuvědomujeme význam či smysl koloběhu života. To je vnější výklad otázky.

Vnitřní-skrytý výklad symboliky Sfingy a její hádanky zní: Člověk má sílu lva /tělo/, hlavu ženy /duše/ a orlí křídla pro vzlet ke Světlu /duch/. Pánové, nezoufejte! Hlava ženy je zde jak Evou – archetypem smyslové svůdnosti, tak i Marií či Sofií – symboly zduchovněného ženství. Naše duše, jsouc „mezi“ tělem a duchem, to nemá lehké a nutně totiž obsahuje obojí, jsouc „tažena“ dolů i nahoru. Počet nohou skrývá symboliku čísel 4 – 2 – 3 . Hle, napřed „v dětství“ poznáváme hmotný svět, tj. lezeme po čtyřech. Později „v dospělosti“ jdeme ve dvojici, neboť úplné poznání – Velké Dílo alchymie – je možné jedině ve spojení muže a ženy. A nakonec „ve stáří“ se připravujeme, jsouce sjednoceni ve své trojjedinosti, na cestu zpět k Prvopříčině – v Její imanenci Ejn Sof /1/ i transcendenci Ajin /0/. Viz kabala.

Součet nohou v hádance je číslo 9. A 9 plus 1 celý den /náš život/ dává magické číslo 10 /1-a-0/, které je alfou a omegou celé naší civilizace : od křesťanského desatera … až po dekadickou číselnou soustavu. Věda též běžně používá deseti-rozměrný prostoročas a model vesmíru. Což vtipně vysvětluje Jiří Grygar : fyzikální zákony se dají nejkrásněji /!/ matematicky formulovat pouze a jedině v 10ti rozměrech! /Viz VTM, č. 21/1987, strany 12-13./ Navíc, nejkrásněji formulované zákony bývají i nejsprávnější, volně cituji Grygara. Nabízí se propojení krásy a pravdy, alespoň v matematice.

Matematické a kabalistické úvahy, vedoucí k 8. cyklu Ostrovy, jsou podrobně popsány v knize Hodokvas, viz www.iljana.net . Stručněji jsou uvedeny v katalogu Hvězdy a ostrovy, který vydalo Oblastní muzeum v Chomutově /2. opravené a doplněné vydání, listopad 2004/ ke stálé expozici se stejným názvem.

/2/ Současná konzumní společnost trpí zejména nihilismem /ignorancí a popíráním hodnot mravních, společenských apod./ a utilitarismem /hlavním cílem je prospěch, užitek v rovině spotřeby/. Toto onemocnění Duše světa nelze léčit ještě větším Konzumem a snahou dosahovat vyšší úrovně ve vývoji „Růstem Růstu“ /výraz Václava Bělohradského/, nýbrž jedině nápravou nedostatků v duši – přes ducha. A to umí právě skutečná k u l t u r a , na rozdíl od dnešní a převažující tržní masové pakultury. Chybí nám dostatek duchovních impulsů ve všech oborech tzv. vysokého umění. To však vždy bylo závislé na poptávce a zájmu bohatých osvícených jedinců a vyšších vrstev - nebo v „moderní“ době na státu. Jenže tento stát po roce 1989 zbrkle „odstátnil kulturu“, aby ji neuváženě nechal padnout do vakua : nově vznikající bohaté vrstvy nebyly a stále ještě nejsou připraveny na r o l i osvícených mecenášů kultury.

Tyto problémy například ve výtvarném umění jsem analyzoval ve statích Velké sochy v srdci Prahy /Ateliér 20/2003/ a Částečné těhotenství doby /Ateliér 1/2004/, v komentáři a rozhovoru Malá zpráva z Malé Strany /Ateliér 7/2004/ a ve velkém Rozhovoru pro studentské noviny Agora č. 6/Březen 2004. Viz též Otevřený dopis výtvarné obci /Ateliér 19/2004/. Mnoho dalších článků bohužel – nebo bohudík? ví Bůh – nevyšlo, neboť zájem tisku o duchovno a kritiku poměrů je minimální.

Dějiny se občas opakují. V.V.Štech v předmluvě ke knize Benvenuto Cellini: Vlastní životopis /vydalo SNKLHU, Praha 1960, strany 7-24/ se zabývá Itálií na počátku 16. století. Štechův text leckde i evokuje dnešek, když například zmiňuje změnu ve tvorbě i v postavení umělce, rozdíl mezi 15. a 16. stoletím – mezi quattrocentem a cinquecentem : z umělce-pracovníka obecného zlidšťování legend a nauky … se stal činitel reklamy a sluha svých zaměstnavatelů – jak říká Cellini: servo chi me paga, sloužím tomu, kdo mě platí. Štech komentuje i příchod manýrismu, období mezi renesancí a barokem v letech 1520-1590, a jeho klady i zápory. Zde nejednou cítíme paralely mezi manýrismem a post-moderním výtvarným uměním, které také není úplný sloh a často používá i vyjadřuje pouhé manýry /své i doby/. Možná, že žijeme opět v „mezidobí“ a hledáme nový životní styl, odpovídající spíše baroku a jeho obnově cítění a smýšlení zaměřeného nad pozemskou existenci lidí?

Finanční problémy umělců u nás po roce 1989 – pak silně připomínají mj. nástup hudebního klasicismu po roce 1750 ve Vídni. Viz knihu Gracian Černušák: Dějiny evropské hudby /vydal Panton, Praha 1974, strany 171-201/. Jsme ve 2. polovině 18. století a – cituji Černušáka – „vztah umělec-společnost záhy nabyl kapitalistické podoby. Umělec už nevystupoval v rámci povinností poddaného či z titulu úřadu /regenschori apod./, nýbrž byl najímán a odměňován za svůj koncertní výkon. Jinak byl volný, nezávislý. Jeho výkon byl přístupný každému, kdo zaplatil.“ – Různé osudy velkého trojhvězdí Haydn – Mozart – Beethoven však varují.

Hodně stručně: Franz Joseph Haydn /1732-1809/ byl mj. knížecím kapelníkem u knížete Esterházyho a hlavně ho živila šlechta, která hudbě rozuměla, sama ji i aktivně provozovala /!/ a tak pochopitelně vyžadovala vysokou kvalitu. Ve Vídni dovršil svůj dlouhý a plodný život, zahrnut láskou a obdivem, v němž ztělesnil umělecké snahy celých dvou generací. V díle je mj. patrný vzájemný vliv s Mozartem : nejprve se učí Mozart od Haydna a později naopak.

Wolfgang Amadeus Mozart /1756-1791/ byl zázračné dítě, rychle dosáhl mezinárodní proslulosti a závratného úspěchu. Jeho hvězda stoupala až do roku 1781, kdy se ve zlém rozešel s arcibiskupem v Salcburku. Roku 1787 byl sice jmenován císařským dvorním hudebníkem /s nevelkým platem/, ale jako svobodný umělec ve Vídni stále zápasil s nouzí. Ve svých 25ti letech totiž Mozart přestal komponovat v tzv. populárním stylu a cituji Černušáka: „Odtud strmě stoupá umělecký význam jeho děl, a naopak klesá společenský ohlas. V mládí hýčkaný na panovnických dvorech, nemá později Mozart nikdy dost prostředků, aby plně zajistil svou rodinu, zadlužuje se. Abonentní koncerty, jež 1788 ve Vídni vypíše a pro něž složí trojici nesmrtelných symfonií Es – g – C , se pro naprostý nezájem vídeňské veřejnosti nemohou uskutečnit.“ – Ryzí mozartovský sloh s jedinečnou čistotou faktury a ústrojností stavby : a vyjadřující novou senzitivnost doby i nové hudební myšlení 100 let dopředu /!/ - na „trhu“ propadl. A jeho autor skončil ve společném hrobu chudiny.

Ludwig van Beethoven /1770-1827/ s podporou kurfiřta arcibiskupa kolínského žil ve Vídni od roku 1792. Pronikl do šlechtických salónů a v roce 1809 mu zajistili knížata Lobkovic a Kinský s arcivévodou Rudolfem – roční důchod 4000 zl., aby ho připoutali k Vídni! Státní úpadek snížil sice brzy hodnotu důchodu, nicméně v něm Beethoven měl jakýsi hmotný základ. Jeho mimořádné postavení se potvrdilo o vídeňském kongresu 1814-15, kdy byl středem nejvyšších poct.

Mimochodem: 27.1.2006 bude lidstvo /to zní hrdě!/ oslavovat 25O. výročí Mozartova narození. Už slyším jeho hudbu, onu Symfonii g moll z roku 1788 a předjímající až symfonie Gustava Mahlera /též ubitého nepochopením/, - i Mozartův smích : Podle kalendáře je 27. leden totiž významný den – Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti… A promítám si v duchu všechny naše polistopadové vlády i ministry české kultury, raději bez komentáře.

/3/ Smyslem kabaly, jógy či buddhismu je nalezení vnitřní harmonie : stavu mysli a klidu duše, když se osvobodí od vnějšího neklidu a klamů světa. Je to průnik probuzeného vědomí až k jednotě v duchu, ale není to únik před světem! Planeta Země právě letí vesmírem ze zimy, od zimního slunovratu, k dalšímu horkému létu. Stažením se do sebe také vzplane naše vnitřní Slunce a pocítíme, že nám především chybí více hřejivé Lásky – lidí mezi sebou navzájem. Možná, že jenom žijeme v jakési přechodné době ledové. Spíme a je třeba se probudit, z temné noci do záře dne.

V Salonu, literární příloze Práva č. 438/6.10.2005, má Václav Bělohradský brilantní stať : Kdo filosofuje, ve které výstižně charakterizuje mj. únik před světem. Naše odvracení od jednoho společného světa /a od věcí veřejných/ a snahu uniknout do vlastních světů-klamů. „Pro bdící je svět jeden a společný, ale každý ze spících se obrací k vlastnímu,“ zde Bělohradský cituje Hérakleita a sám pokračuje: „Ještě nikdy nebyly síly, které nás odvracejí od společného světa, tak mocné. Žijeme ve věku akční nabídky vlastních vědomí a světů …Filosofuje, kdo vidí na dně soukromých svobod jednu velkou nesvobodu – společný svět lidí se propadá do tmy … Jeden společný svět pro bdící se propadá do tmy, zato nabídka vlastních světů pro spící roste závratně.“ – Zbaběle nemáme čas pro druhé lidi a jejich problémy.

Tolik sledované a oblíbené televizní seriály, abych nejmenoval, jsou výrobou zboží pakultury, jsou to nesmyslné továrny na sny, řečeno pokud možno slušně… Naopak Mozart, viz jeho rozsáhlou korespondenci, chtěl mj. i nápravu věcí všelidských a obětoval se této vizi, dotyku Absolutna v každém z nás. To je rozdíl mezi pakulturou a kulturou, mezi pauměním a skutečným uměním, které nám dává orlí křídla pro vzlet ke Světlu.

Vesnici H. u R. znám dobře půl století. Vynechám složitá 5O. léta /a kdy jsem byl dítě/ a komentuji to, co již pamatuji - 6O. a 7O-8O. léta : Ani za bolševika tehdy nebyla psychicky a ekonomicky tak zdecimovaná, jako je nyní: mj. tam dnes není práce. Je to důsledek pseudo-politiky a pseudo-ekonomie posledních 16ti let! Zato večer za okny opukových stavení modře blikají magická světélka televizí. Lidem nezbývá než utíkat co nejdále od beznadějné reality. Situace v Praze je téměř stejná, velkoměsto nám pouze jaksi ponechává větší iluze a možnosti, jak ubíjet čas volna.

Laskavému čtenáři – těchto mých úvah, které si nečiní nárok na dokonalost /děkuji za pozornost/ - vřele doporučuji číst vynikající knihy sociologa Jana Kellera, všechny, je jich požehnaně. Kellera obdivuji: má vzácný dar, totiž formulovat problémy i východiska, tj. způsoby, kterými se lze bránit sociálnímu ohrožení – nebo alespoň pochopit jeho mechanismy. Pak už nejsme tolik bezmocní proti přímému zlu i „nezamýšleným důsledkům společenských procesů“. Cituji Kellerův častý výraz, viz například jeho - již klasickou - knihu Nedomyšlená Společnost z roku 1992 /Nakladatelství Doplněk, Brno/.

/4/ Toto společenské dusno a zároveň prázdno, ve kterém lze pouze přežívat /zůstat naživu déle než jiný/, toto společenské vakuum trefně vystihl ekonom Milan Zelený v článku O vztahu k pravdě : „Pravda a vztahy k pravdě hrály a hrají zásadní role úhelných kamenů všech politických a společenských systémů. Jsme svědky v historii dosud nerealizovaného, ale v dnešní ČR až překvapivě úspěšného experimentu vládnoucích stran. Jde o trik, který zatím žádnou demokratickou stranu nenapadl. /…/ Nedávné české režimy však přišly s úžasným politickým vynálezem : Pravdy se není třeba bát, pravdu není třeba respektovat, není třeba ji překrucovat, za ni trestat či na ni reagovat – pravdu lze ignorovat! /…/ Kritiky lze ignorovat, asi tak jako brblání, mručení či říhání. Každý si přece může říkat co chce, jestliže nikdo neposlouchá. Ústa jsou přece bezbranným a zbytečným nástrojem – dobrá tak ještě k jídlu či pro sex – neexistují-li uši. Pera se také není třeba bát, neexistují-li oči. Slova se stávají nesmyslem, nejsou-li čtena.“ /Pramen: ross@scanlon.im1.net - 31.3.2005./

Analýzy nevládních a hlavně nezávislých myslících ekonomů jsou otřesné čtení o tom, jak po roce 1989 mohlo být vše úplně jinak, kdyby cílem reformy byla skutečně ekonomická a sociálně-kulturně-politická obnova společnosti. A nikoliv „metoda Jánošíka na ruby, kdy se chudým bere a bohatým dává“ /viz František Dvořák v knize Žaloba, strany 66-162, nakladatelství Periskop, Praha 1994/. Totéž lze formulovat i mnohem ostřeji a zde selhali právníci. Největší k a p i t á l společnosti, tj. tvůrčí potenciál lidí, je nevyužitý – ne-li přímo i nepřímo či záměrně ubíjen. Ve lži nelze žít.

Jeden každý z nás má také osobní odpovědnost za své činy, odpovědnost, která je přímo úměrná našemu postavení a funkci ve společnosti. To pochopil geniální podnikatel Tomáš Baťa a vytvořil dokonalý systém vývoje-organizace-výroby-obchodu, jenž předběhl dobu o desítky let ve své komplexnosti, včetně sociálního a morálního dopadu! Na rozdíl od Viktora Koženého /protěžovaného mj. i Václavem Klausem/ měl Tomáš Baťa jasno: „Náš život je jediným předmětem na tomto světě, který nemůžeme považovat za své soukromé vlastnictví, neboť jsme ničím nepřispěli k jeho vzniku. Byl nám jen propůjčen s povinností odevzdat jej potomstvu rozmnožený a zdokonalený… Člověk, který vyrostl k dospělosti jen na účet svých předků a státu, se bude těžko učit službě sobě a jiným, bez ohledu na míru vědomostí, kterých nabyl.“

A jinde Tomáš Baťa říká /sic!/: „Cesta k vzrůstu je cestou k pravdě, ke skutečnosti. Pravda a skutečnost jsou jedinou základnou, na níž se dá vybudovat slušný obchod. Krásná slova jsou pěkná věc a mohou být i k užitku, např. těm politikům, pro něž hlavním kapitálem jsou hlasy. Peníze vám však krásná slova přinášet nebudou, protože žijeme ve světě, kde nám nikdo není ochoten dávat něco za nic. Každé Má dáti musí mít protipoložku Dal.“ – Cituji z knihy Milan Zelený : Cesty k úspěchu, trvalé hodnoty soustavy Baťa /Nakladatelství Čintámani, 2005 ? 2006/. Z mnoha publikací Milana Zeleného viz například: Ještě je čas, obávám se o osud této země /Alternativy, Praha 1991/, kde varoval před Klausovou reformou – jako i jiní ekonomové – leč bohužel marně. Hlasy zkušených odborníků byly smeteny slepou euforií revoluce.

/5/ Bezčasí – stav bez času – existovalo před stvořením vesmíru. Od okamžiku po „čase nula“ se vesmír vyvíjí a podle kabaly i moderní astrofyziky není první, nýbrž asi 3. až 4. v pořadí. Až splní svůj smysl, tento vesmír skončí a bude následovat další. Bezidejí – stav bez idejí – nebylo ani v bezčasí před vznikem tohoto vesmíru, protože před „časem nula“ musela Prvopříčina připravit svůj záměr, tj. přesný program čili i d e u Stvoření, Utváření a Učinění ve světech ducha, duše a těla-hmoty /hodně zjednodušuji/.

Pro atheisty mám lahůdku: V poznámce /l/ je zmíněna dekadická číselná soustava, jež umožňuje i následující zápis : při svém vzniku vesmír „předem věděl“, jakou má mít hustotu s přesností 10^-50 , to je hodně malé číslo. Naše nejlepší měření podle Jiřího Grygara mají relativní chybu 10^-14 . Řečeno jednoduše : hodně moc látky se při Velkém Třesku uspořádalo tak moc rychle a přitom úžasně přesně, že z hlediska našeho chápání náhody – vznik vesmíru nemohla být náhoda. Podle propočtů Stevena Weinberga /kniha První tři minuty, Mladá fronta, Praha 1982/ klíčový okamžik při vzniku vesmíru od „času nula“ trval zhruba 10^-43 sekundy po začátku a při teplotě asi 10³² Kelvinů. Co se dělo v bezčasí před počátkem doplňuje a vysvětluje Z´ev ben Shimon Halevi /kniha Vesmír v kabale, Volvox Globator, Praha 1994/. Fyzika a metafyzika si ve druhé polovině 20. století již bez zábran podávají ruce.

Při zasedání vlády bývá asi teplota pokojová, případně do 42⁰ Celsia, počítáme-li i aféry nebo předvolební horečku. Bezidejí je možné jen v politice a skrývá chaos nebo nepěkné úmysly. Přesnost 10^-50 nelze u vládních ekonomů očekávat ani při jejich časté bohorovnosti. Pod jejich rozlišovací schopností je zřejmě i přesnost 10¹² , což vysvětluje, že při velkém třesku ekonomické reformy se někam vypařil onen bilión Kč/s/ z majetku či účetní hodnoty bývalé ČSFR. Nulová ideologie však umožňuje ideální spolupráci každého s každým, neboť základem morálky a jejím jediným kritériem je pouze užitek, prospěch. Ideje obtěžují, je nutné je přijmout nebo odmítnout, či mít myšlenky vlastní a lepší.

V matematice je nula jedním z největších objevů v dějinách lidstva. Být politická nula a přitom úspěšný politik je ovšem úžasný vynález. V roce 1911 Jaroslav Hašek založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona, jako mystifikaci karikující volební poměry. Ke stému výročí tohoto podnětného skutku – nebo už raději letos? – bychom mohli založit Malou a velkou stranu pro všechny. Bude zaručeně v mezích zákona. Vyhoví i přirozené potřebě lidí se učiniti prázdnými v duchovní prázdnotě doby. Kurt Vonnegut v knize Groteska /Mladá fronta, Praha 1981/ na straně 99 píše: „A čas letěl. Jednoho dne jsem shledal, že kandiduju na prezidentský úřad. Komorník mi zapíchl do klopy volební placku. Nesla slogan, který mi měl vyhrát volby: Už nikdy sami!“