Ilja Sainer vystudoval obor matematiky a výtvarné výchovy na PF UK v Praze. Profesionální dráhu výtvarníka započal jako animátor v Krátkém filmu, ve Studiu Jiřího Trnky. Brzy však, v roce 1978, tuto (i když velice úspěšnou) činnost opouští, aby tím více, s větším soustředěním, se mohl věnovat tvorbě volné. Umělecká tvorba se pro něj vskutku stává způsobem smyslu existence, prostředky k obživě získává řadou dělnických zaměstnání. Sainer však neztrácí styk s realitou: uměleckým jazykem vyjadřuje tíži doby, jeho dílo se stává kritickým mementem, někdy až hraniční výpovědí o životní cestě umělce a člověka v obecné poloze. O tom i vypráví dále obsažený fiktivní dopis autora Václavu Formánkovi /významnému historikovi umění a blízkému umělcovu příteli, žil v letech 1922-1985/. Zde ve formě připravených poznámek jsou
obsažena jak hlavní biografická data, tak i informace k etapám Sainerovy tvorby. Proto i v dalším se omezím pouze na podstatný komentář k dílu a zvláště pak k poslední tvorbě.

Rozpětí výrazových prostředků díla Ilji Sainera je široké, sahá od kresby přes malbu po tvorbu objektů, autorův charakteristický malířský rukopis se vyznačuje prolnutím plánů abstraktních ploch se střídavě vystupující či naopak v zákrytu ustupující kresbou až naturalistického výrazu. V nezobrazujících plochách kompozic silně zaznívá tachismus, pro zvýšení expresivního účinku je často uplatňována technika dropingu: rozlévání a postřiku barev. Naopak realistické prvky obrazové stavby jsou tvořeny i kolážovitým vlepováním tiskových materiálů, trojdimensionální efekt asambláží je vytvářen aplikacemi nalezených, často odpadových předmětů. U staveb objektů Sainer používá svařovaných armovacích drátů se vkomponováváním opět nalezených segmentů (například elektronických chasis, desek tištěných spojů atp.). Takto je i budována zvláštní symbolika vytvářených kompozic: v cyklu Boty (1978-81) můžeme například spatřit výtvarnou reflexi cestné filozofie (téma bot jako putování člověka k překračování horizontů) žitého času, stejně tak jako uměleckou výpověď k negativním jevům světa (viz témá od znečisťování prostředí odpadem až po stinné stránky lidské psychiky, ústící třeba ke koncentračním táborům: skrumáže bot navozují obraz Osvětimi či Dachau; k tomu ostatně přispívá i překrytí drátěným pletivem, symbolem vězeňských plotů). Sainerovo dílo vyvstává proto i jako memento, kritický poukaz k lidské bídě a utrpení, zároveň je však i jitřenkou naděje: obsaženou vírou v možnost obrody.

V dosavadním pojednání k dílu Ilji Sainera jsme ukázali jeho soustředěnost k dramatu lidské existence. Sainerovo dílo se však neobrací k pouhému physis, k zakotvenosti k zemi a fyzickému světu. V transcendentním vyústění poukazuje i na svět "za", od zjevného směřuje k doteku zjevujícího se, svým přesahem spěje k poukazu tajemství vyššího řádu; daný duch Sainerových děl není jen latentní, postupně u nich dochází k přímému implikativnímu vidu až ikonografické povahy. Zřetelně je toto zduchovnění vidět již na cyklech Biorytmy, Bioprostory a Fragmenty; v plném podřízení idei kosmického řádu je vytvářen soubor Ostrovů. Při jejich výkladu bychom mohli odkázat na mnohé příměry k duchovním cestám lidstva ve vztahu k náboženským konceptům (včetně například ikonografie barev: červené jako symbolu krve, zlaté jako výrazu očisty a věčnosti), k tradicím hermetismu (k výkladu kabaly, k Sefirám); tento rozbor by však nejenom přesáhl možný rozsah, ale i smysl této úvahy. Snad jen uveďme, že Sainer takto, podobně jako další velcí malíři, hledá "klíče všeho" (Paul Klee), naplňuje vlastní metu skutečného výtvarného umění: vidět svět v odstupu, nehledat vnějšek, ale pod texturou obrazu zprostředkovávat pociťování hlubší, až božské jednoty.

Dospěním k otázkám po smyslu umění vhodně přicházíme i k závěru našeho ohlédnutí za tvorbou a dílem Ilji Sainera. Merleau Ponty ve svém eseji Oko a duch připomíná Cézannovu výpověď, že "neviditelno je hloubkou viditelna", totiž, že umění je procesem směřování k prapůvodní zkušenosti. I Sainerovo dílo svým duchovním rozměrem: odhalováním skrytosti ve strukturách světa (zpřítomnělých ve strukturách jeho posledních obrazů) nám předává toto duchovní povědomí. Takto i spěním od mementa k nahlédnutí veškerenstva a jeho harmonie, nám dává i naději. A v naději je nám dána i naše perspektiva. Rovněž v tom spočívá hodnota Sainerova díla.

Ivo Janoušek, NTM, Praha 1997
          
               ♫♫♫

Vážené dámy a pánové, vážení hosté,
          podobně jako řada současných umělců, vědců a spisovatelů hledá Ilja Sainer ve své tvorbě odpovědi na otázky současné doby. V posledním období hledá  zejména odpověď na otázku vzrůstající absence lidskosti ve společnosti. Sainerovo nastavené zrcadlo současnému společenskému životu, odráží v podstatě jeho současné společenské bytí, v jeho uměleckém ztvárnění společenské bytostné chvění.V jistém smyslu slova, určité kolektivní nevědomí lidstva, jímž jsou lidé vzájemně spojeni k sobě více, než jsou si ochotni v současné době sami připustit.
          Ve své umělecké tvorbě od roku 1978 citlivě reaguje na pohyb společenského vědomí, ve kterém sleduje a reflektuje společenský pohyb ve všech jeho oblastech, nejen v oblasti výtvarného umění.
          V souvislosti se zrychlující se globalizací světa, při vytváření nového společenství lidstva, zachytil vnitřní chvění člověka,jdoucí přes hranice věků, odlišných kultur a náboženství. Zachytil bytostné chvění, stav ohrožení živých bytostí, člověka nevyjímaje.         
          Ilja Sainer ve své tvorbě ztvárňuje svět v podobě lidské existence i svět určující lidskou dimenzi. Zkoumá před-rozumové vrstvy společenského vědomí, jednotlivé archetypy ve vědomí  člověka, jejich úlohu a projevy v duchovním životě společnosti. Ve strukturovanosti vědomí člověka a společnosti hledá paralely a spojnice, kterými jsme vzájemně spojeni mezi sebou navzájem historickou i individuální pamětí.
          Zkoumá tajemný vesmír, člověka i společnost, jejímuž uspořádání může dát smysl jen člověk, nikdo jiný. Ve svém tvůrčím hledání nachází rovinu nevědomí a tím i vztah kolektivu a celku k nevědomí. Nevidí nevědomí jako něco odtažitého, cizorodého, ale naopak vidí v nevědomí součást člověka, přírody, světa, vesmíru.
          Zajímá se o to co člověka přesahuje, co je skryté před našimi zraky. V jedné věci, stejně tak jako i v celku. Odkrývá prostor mezi tím co je uvnitř i vně člověka, objevuje vnitřní svět člověka a vesmíru, ozřejmuje jednotu světa. 
          Cestu k pochopení a uchopení toho co je kolem nás, vidí v pochopení a uspořádanosti toho co je v nás uvnitř. Dochází k závěru,že nelze dosáhnout harmonie vnějšího světa, vesmíru a harmonie světa, který si vytváří člověk sám pro sebe, bez pochopení a harmonie vnitřního světa člověka a společnosti jako takové vůbec.
          Do popředí v současné době tak vystupuje hodnota lidské odpovědnosti a lidského svědomí, samotná hodnota lidské existence a podoba současné  kultury. Kulturu chápe ve své celistvosti a univerzálnosti, jako vertikální osu Bytí společnosti. Tato vertikální pomyslná osa tvoří  páteř jeho díla i dnešní výstavy.
Ilja Sainer zaujatý ideou vesmíru, sleduje řád vesmíru v konfrontaci a ve styku s naší realitou, věnuje se odhalování a postižení hlubších souvislostí, odhalování zákonitostí univerza. Zkoumá dimenze přírody, člověka, vesmíru, nalézá nové idee, nová fakta i zapomenuté archetypy.
          Zamýšlí se nad úlohou archetypů a ideí v našem vědomí a jednání, i v souvislosti s nezamýšlenými důsledky našeho jednání a s jejich celkovým výsledným dopadem na společenské procesy.
          Dílo Ilji Sainera tak můžeme vnímat i jako obraz dané současné civilizace. S neúprosnou zjevnou naléhavostí upozorňuje na závažné společenské otázky a problémy, jejichž řešení nelze odkládat. Výtvarnou řečí pojmenovává jevy a procesy, jež vidí kolem sebe. 
          Využívá privilegium vlastní vůle a řeči, v níž podřizuje uměleckou formu vyjadřovanému aktuálnímu obsahu. V absenci lidskosti vůči současnému skutečnému jedinci vidí ohrožení celé společnosti, jako neúprosnou logiku vztahů mikro a makrokosmu.
          Obsah jeho výtvarného sdělení je skrytý v symbolech. Přestože jeho výtvarné práce ukazují na konceptuálně brutální desilusi, celé jeho dílo je o možné harmonizaci společnosti, kráse a pravdě bytí. Dílo má fyzický a duchovní rozměr.
          Dámy a pánové, dnešní výstava je uspořádaná ze sbírek Památníku Terezín a představuje výběr z díla, z let 1981-2002. Výstava je připravená k významnému životnímu jubileu autora, kterého se dožívá v tomto roce.

Jiří Brabec, Památník Terezín, červen  2007


                  ♫
 

               ♫♫♫